Pátek 13. srpna 1999

Jú – pátek třináctého! Pěkně to začalo. Včera jsem Jiřího omylem zamkla při odpolední siestě v chatičce, takže mi to dnes musel oplatit při ranním odchodu do jezera. Musel mne vysvobodit holící se Walter. Nevím, proč Jiří riskuje nachlazené plotýnky, ráno bylo mlhavé a trochu čerstvé. Během dopoledne se ale vyjasnilo, tak jsme vyrazili ze zálivu na motorovém člunu na hlavní jezero Roddick. Přejeli jsme hlavní jezero, pokochali se výhledy na ostrůvky a chatky, proveslovali jsme přes písečnou úžinu do vedlejšího jezera La Ronde k vyhlášené výletní restauraci. Byla bohužel zavřena, tak jsme si alespoň prohlédli přilehlou farmu se pštrosy a lamami. Na jezeře jsme pozorovali kanadské kachny – loon-y. La Roddick a La Ronde je ledovcové dvojjezero s mnoha zálivy, které jsou využívány početnými zájemci k rekreaci. Byli jsme sice v Quebecu, ale většina majitelů chat jsou Angličani z Ottawy, včetně početné české komunity. Jednu z chat si náš bývalý spoluobčan pojmenoval „Prdelka“, což domorodcům nic neříká a nás rozesměje.

Na oběd jsme si po návratu udělali lečo. Protože začalo pršet, rozjeli jsme žolíkové orgie. Jiří s Waltrem se dostali do téměř ostré debaty o lidských právech z hlediska udělování a neudělování vstupních víz, Jari uvařila pro uklidnění kukuřičné klasy, dorazili jsme těstovinový salát a protože přestalo pršet, vyrazili na procházku po okolí. Když jsme se vraceli, zjistili jsme, že na parkovišti stojí Koppovo auto ještě teplé. Zastávka na Koppsteinu nás nezklamala. Přestože Chris s Otkou lidvidovali škody po návštěvě, mohli jsme se do půlnoci uchechtat. Chris předvedl svá nejlepší čísla a na závěr přidal dotaz: „Proč je muž po padesátce své ženě věrný?“ „Protože mu nic jiného nezbývá!“ Vzhledem k tomu, že nám Jari kolem půlnoci skoro usnula, přesunuli jsme se do The Haulenas – za bouře a deště.

Sobota 14. srpna 1999

Ráno byla mlha a zima. Připravovali jsme se na výlet do Maniwaki ještě jednou rundou žolíků. Zpočátku to vypadalo, že nám počasí moc nepřeje. Jiří si vzal „jenom“ triko s dlouhým rukávem (a žádné jiné) a sportovní soupravu. Prý bude celý den zima. V deset hodin jsme se vypravili pro Koppovi. Otka měla zablokovaný krk a Chris připraven k výletu v šortkách a tričku s krátkým rukávem. Prý bude pěkně. Dali jsme si na cestu vnitřní tekuté zahřívadlo a vyrazili do Maniwaki, což je docela pěkné městečko uprostřed indiánské rezervace, středisko dřevařského průmyslu na řece Gatineau. Walter připomněl, že ve zdejší „hospital“ mu jednou rozbíjeli ledvinový kamínek. Prostě – památné místo.

Z hlavní cesty jsme odbočili přes krytý most k nádherným peřejím na řece Gatineau.

        krytý most nad peřejemi  

         Captain’s love nest

Potom jsme pokračovali do kanadského přírodního parku La Vérendrye. Na začátku jsme trochu nakupovali v indiánské prodejně Beaver (bobr). Podle mapky jsme potom vyhledali několik bodů – napřed Tajemný les (La mysteriouse foret), který obsahoval kromě stromů krásné houby, jezírka s lekníny, masožravé rostliny. Už bylo pěkně teplo a Jiří  stále prohlašoval, že si bude muset koupit tričko s krátkým rukávem. Na oběd jsme se zastavili v motelu v rezervaci, na doporučení Waltra jsme si dali specialitu „la poutine“ – hranolky zapečené s masovou šťávou a sýrem. Před restaurací měli superkrmítka pro kolibříky a taky jich tam létala celá hejna. Po obědě jsme se ještě stavili u vodopádu Quin a zahlédli několik lesních veverek – čipmánků. Počasí se proti ránu tak vylepšilo, že bylo hezky a teplo. Všichni jsme postupně odkládali vrstvy oblečení, jen Jiří neměl co. Tričko si nekoupil, protože se mu žádné nelíbilo.

Walter navrhl, abychom se zastavili v Bouchette, což je jediná větší vesnice u jezera, ale nebylo kde zaparkovat. Zrovna se zde konala zemědělská výstava, takže všude bylo plno alegorických vozů, koňských potahů i jezdeckých koní.

Vrátili jsme se tedy na Roddick a dali si kávu o páté (kromě mě).  K večeru jsme začali připravovat ohniště na barbecue, pyroman Jiří málem zapálil buš.  Když bylo dosti řežavého uhlí a utichl vítr, šli jsme si zaplavat. Mr. Chrétien byl opět na své loďce a jako starých známých se nás vyptával, proč dnes tak pozdě? Zase měl jenom dvě ryby, protože prý bylo větrno, tak se nedalo chytat. Voda byla velice teplá, ale několik bláznů na vodních motorkách nám zabránilo, abychom doplavali na protější břeh k bobří hrázi. Když jsme se vrátili do chaty, připravoval na ohništi pán domu kotlety McWalter, ke kterým se podávala curry-rýže s mandlemi a hrozinkami a okurka s česnekem. Po večeři se přišoural smutný Chris, že už založil táborák, ale zatím nikdo nepřišel, tak abychom přišli alespoň my. Tak jsme šli, neodolali jsme jeho slušivým červeným vytahaným teplákům s předpředloňskými děrami na kolenou. Než se setmělo, začala se ale společnost scházet pěšky, auty i loděmi, takže bylo veselo až do jedné v noci. Chris hrál na kytaru, Walter na harmoniku a my všichni jsme se pokoušeli o Carusošou. Sára z protestu, že si jí nikdo nevšímal, usnula na skryté lavičce u Koppů, takže byla hledána celým osazenstvem skoro celou hodinu. Bylo to krásné a bylo toho dost … Odcházeli jsme rozjařeni a provázeni zdejším známým popěvkem „Běžte do prdele, máme lidí dost …“ (na nápěv … práci nedostanu, černou kůži mám …).

kanadská kachna - loon

Neděle 15. srpna 1999

Ráno bylo krásně a krásně se spalo. Protože jsme se ještě v osm hodin nemohli probudit, probralo mne až bodré Waltrovo „dobrý den“. Už nosil věci do auta. Rychle jsem tedy naházela pár svršků do tašek, dali jsme si kafe a housky s mozzarellou, udělali jsme poslední fotky, naposledy jsme navštívili vylepšené WC a už jsme jeli směr Ottawa. Cestou jsme zhlédli v hlavním městě prý největší nové kasíno – zaujala mne pouze okolní květinová výzdoba  -  z verben, nestařců a afrikánů. Mezitím přijela z Toronta paní Juliška, Waltrova nevlastní sestra, vášnivá obdivovatelka Vladimíra Mečiara. Byli jsme Waltrem upozorněni, abychom se ani slůvkem nedotkli národní identity Slováků. Bývalá paní učitelka prý je to na háklivá. Jak se u nás říká: „Učitel – to je poslání, učitelka – diagnóza“. Jinak ale byla docela milá a ráda vzpomínala na mládí. Na oběd jsme si zašli do Nepeanu do restaurace Broadway – dali jsme si lazáňu se salátem a studený čaj. Potom jsme se rozjeli s Jari do města Jiřímu na rifle – udělaly jsme dobrý kauf opět na Bayshore – koupily jsme si rifte my dvě. I když jsme potkali cestou mnoho kanadských „big mans“ v riflích, Jiřího velikost prostě nevedou. Vrátili jsme se ve čtyři hodiny, Walter se vypravil s Juliškou na golf a my ostatní jsme se vypravili pěšky (sousedům mohly oči vypadnout) do obchodu pro zásoby na příští den – jedeme na výlet s Paláčkovými k Hudson bay. Borůvkové „mufíky“, senza hrozny – prodavač se mohl přetrhnout, když jsme něco hledaly: „May I help you, ladies?“ Byl velmi zklamán, když jsme nic nechtěly. Jiřího si ani nevšiml. Koupila jsem si limetkový šerbet – eňo něňo! Večer jsme si sbalili a na dobrou noc trochu popili Irish cream.

kdo je zvědavý, jak nám bylo u Hudson bay, klikne tady