Ráno nás přivítalo slunečné jitro. Na oslavu jsme si dali kávu a tousty s domácí zavařeninou od Majky. S písní „Až na severní pól šel bych rád …“ jsme vyzvedli v 8,30 Paláčkovy v Kanatě a pokusili se najet na WEST 17 – silnici vedoucí až do Northbay. První nechala kolonu zastavit Lída – asi si zapomněla tašku (nezapomněla). Potom se probral Jiří: „Vzala jsi mi léky?“. Jako já. Odpověď „nevím“ ho značně naštvala a i když léky byly v tašce prohlásil, že „ode dneška se bude o to starat sám“. Konečně!
Po WEST 17 jsme polykali kilometry
na severozápad. Každé město a městečko má svou historii a Kanaďané
berou své „heritage“ – dědictví velmi vážně. Míjeli jsme
COBDEN
– malou vesničku o tisíci obyvatelích, ve které její objevitel Samuel de
Champlain ztratil dne 6. 6. 1613 „astrolabe“ – astrologický sextant, zařízení,
které je používáno ke stanovení výšky nebeských těles. Třináct
centrimetrů dlouhý instrument byl nalezen až v r. 1857 malým chlapcem,
který pocházel z nedalekého Lagos Land Resortu. Na počest tohoto památného
astrolabu, který je uložen v Museu kanadské civilizace v Hullu, se
zde konají každých deset let slavnosti, po které je astrolabe k vidění
i v místě svého ztracení a nálezu.
Projeli jsme poněkud větším městem
uprostřed lesů
PEMBROKE
– s 14 200 obyvateli, jehož historie začala s rozvojem dřevařského
průmyslu. V jeho části Riverside je největší sbírka totemů v Ontáriu
a na domech ve městě je 20 nástěnných fresek, které zobrazují
historii města – The Pembroke Heritage Murals.
Na svačinu jsme se zastavili ve
vojenském prostoru
PETAWAWA –
Canadian Forces Base. Vesnice uprostřed sázených lesů má pouze 6500
obyvatel. V oblasti jsou dvě muzea: Canadian Airborne Forces Museum – předvádí
historii parašutismu od 2. světové války dodnes a Military Museum –
zobrazuje historii vojenské základny včetně venkovní výstavy 25 vojenských
vozidel.
Udělali jsme si malou kávovou
pausu v Tree Top Restaurantu. Spolu s několika vojáky a jednou vojákyní
jsme posvačili kávu, čaj a další. Servírka měla také řízné způsoby,
sáčky s cukrem a dózičky s mléčkem po stole rozhazovala podle
potřeby. Mezi tím nám přistavili na parkoviště dlouhatánský přívěs s tanky.
Řidiči jej nechali bez dozoru a odešli také na svačinu. Nezdálo se, že by
jej chtěl někdo ukrást.
Pokračovali jsme dále na
CHALK RIVER –
osada s jedním tisícem obyvatel je pojmenována podle jednoho z přítoků
Ottawy. Byla založena roku 1800 a stala se střediskem dřevařského, papírenského
a celulózového průmyslu. Hlavní rozvoj začal však až po roce 1945 s příchodem
železnice – The Canada Central Railway – když zde začal pracovat první
nukleární reaktor mimo USA. Město je v současné době známo jako
jedno z předních světových výzkumných středisek na úseku atomové
energie.
Na sázených lesních porostech
byly vidět polomy, které způsobil letošní velký příval sněhu.
Na malou procházku jsme odbočili
na Mosquito Trail – komáří stezku a dostali jsme se ke starému již nefunkčnímu
přívozu
DEUX RIVIERE –
území na hranici s Quebecem, které bylo dříve obsazeno Francouzi
a zpět vybojováno Angličany. Francouzský král zde nechal původně
dopravit kriminální živly a prostitutky, aby se v tomto nedůstojném
prostředí napravily těžkou prací.
Pokračovali jsme dále prakticky
stále rovně dopředu, míjeli jsme upozornění „nebezpečná cesta“ se třemi
pruhy, kde se dalo předjíždět v obou směrech, značky „pozor,
losi“ a rozkošná jezírka uprostřed buše. Před prudkým odbočením
doleva jsme přijeli do města
MATTAWA
– se 3 500 obyvateli na soutoku řek Ottawa a Mattawa. Přes celý soutok se překlenuje
dlouhý viadukt s originálním dřevěným schodištěm na nástupiště.
Prohlédli jsme si muzeum u přístaviště. Před parkovištěm na kopci jsme
viděli obrovskou nemocnici postavenou v letech 1905 – 1927 a zasvěcenou
Panně Marii stejně jako nový moderní kostelík. Na soutoku Mattawy s Ottawou
na umělém ostrůvku si postavili červený maják. Všechno bylo pěkně na
jednom místě – kostel, nemocnice, zubařská ordinace, muzeum i pohřební
ústav. Vzhledem k tomu, že stále jedeme podél hranice Ontária s Quebecem,
je země kolem nás hustě zkropena anglickou a francouzskou krví.
Začalo jemně mžít – pokračovali
jsme po WEST 17 buší kolem jezer a jezírek s odbočkami, hlásícími přistávací
plochy pro „bushplane“ event. „hydroplane“ k výchozímu místu pro
expedice do severního Ontária
Dnes největší město v severním Ontariu o 54 300 obyvatelích na břehu jezera Nipissing bylo původně tábořištěm, kterého využívali Indiáni z kmene Nipissingů pro obchodování a zábavu. Nachází se v nadmořské výšce 195 m nad mořem a v současné době je velmi populární pro milovníky přírody, rybáře a lovce. Prohlídli jsme si down town a muzeum osidlování severních teritorií, na oběd jsme se zastavili v nejnovějším fast foodu SUBWAY, kde jsme si dali sendvič s „turkey“ – krůtou a kuřetem. Potom jsme se ještě vydali k jezeru Nippising, protože se nakonec udělal slunečný den a ani nám nepřipadlo, že jedeme na sever. Bylo stále tepleji. Voda v jezeře ale na koupání nebyla, i otužilá Lída si namočila jenom nohy.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsme odjeli směr
TEMAGAMI – malé městečko s 900 obyvateli na severovýchodním okraji jezera Temagami, které začalo svou historii v osídlování místem, kde se obchodovalo s kožešinami. Městská ekonomika je stále založena na získávání kožešin a lovu, dřevařském průmyslu a rekreaci. Zrovna v průjezdu rozšiřovali cestu, takže jsme si užili tabulek „slow“ a „stop“.
Kolem šesté už jevili řidiči známky únavy, takže jsme se rozhodli přenocovat v motelu Frontiereman v obci Latchford. Majitel vypadal divně a pečlivě opilecky artikuloval. Přesto se mu podařilo si nás zapsat a ubytovat. Pojedli jsme ze zásob tuňákovou pomazánku s řapíkatým celerem a šli jsme se projít k jezírku, kde byly zaparkované loďky a kolem byl zábavný park – nyní ovšem prázdný. Do deseti večer jsme poseděli na terase. V noci byla pěkná bouřka. Nocleh bez snídaně stál pro jednoho CAD 50,-.
LATCHFORD – brána do oblasti zálivu James Bay. Do městečka se vjíždí přes majestátní most přes řeku The Montreal River – Sergeant Aubrey Cosens Bridge. Řeka se vlévá do jezera Bay Lake. Největší atrakcí je „World’s shortest covered bridge“ – nejkratší krytý most na světě.
Úterý 17. srpna 1999
Ráno jsme si dali naproti v motelu „farmer’s breakfast“ – farmářskou snídani, sestávající z opečených brambor, smažených vajec, párečků, toastů, kávy a čaje. Vydali jsme se opět na cestu. Projeli jsme kolem hornické osady
COBALT – která dostala své jméno podle dolů na kobalt, i když se zde původně těžilo stříbro a teprve po roce 1950 – kdy již byly stříbrné doly zavřeny, se zjistilo, že odpadová hlušina obsahuje i kobalt, který byl shledán velmi důležitým pro použití v lékařském a vojenském průmyslu. Na tomto místě stála podle legendy na podzim v roce 1903 kovárna. Kovář Fred La Rose hodil kladivo pro zářících očích lišky, která se toulala kolem jeho kovárny. Na místě, kde kladivo dopadlo, nalezl jednu z nejbohatších stříbrných žil na světě. Za prvních deset let vydělaly stříbrné doly 300 miliónů dolarů ve stříbře a populace Cobaltu vzrostla až na 30 000 obyvatel. Před druhou světovou válkou se doly vyčerpaly a velká deprese ukončila boom z počátku století. Doly pak zůstaly zavřeny až do roku 1950, kdy se počalo s těžbou kobaltu z odpadu po těžbě stříbra. Ve městě je Mining Museum, které zobrazuje historii těžby stříbra v této oblasti. Za Cobaltem jsme projeli ještě městečkem
DYMOND s důlními věžemi a továrnou na beton.