Ráno psal Jiří od čtyřech hodin ráno pohlednice. Do osmi hodin jsme se sbalili, opět príma posnídali v hotelu (snídani jsme si mohli dokonce odnést na tácu až do pokoje, což Jiřímu mimořádně vyhovovalo – pán domu dostal všechno až pod nos!). Walter se rozhodl, že nazpátek se nebudeme vázat na Paláčkovy a do Nepeanu dojede na jeden zátah. 736 km to je tady „kousek“. Nazpátek jsme tedy jeli tou samou cestou jako tam, jenomže trochu rychleji. Malou zastávku jsme si udělali u arktického rozvodí, abychom se přesvědčili, jak teče voda na sever a na jih – opravdu! Pro další zastávku zlákaly Jiřího a Waltra poutače na „buffalo steak“ u zoologického zahrady v Earltonu.
Prostě, mlsné huby!
EARLTON
Před zoologickou zahradou v Earltonu stojí na stráži socha bizona, svařená z ocelových plátů, vážící 20.000 kg. Ocelová socha je třikrát větší než životní velikost bizona, měří 5,8 x 8,2 m a je největší na světě. Tento unikátní mistrovský kousek je prací sochaře Mikea Campa, který jej vytvořil za jeden rok v roce 1983. Obrovský bizon byl nazván „Manitou“. Toto indiánské slovo znamená „velký duch“. Zdůrazňuje důležitost bizona pro tradiční indiánský způsob života. Zoologická zahrada v Earltonu je jedinou zoo severně od Toronta, která vlastní taková exotická zvířata jako jsou tygři nebo zebry.
Walter se rozhodl, že trochu otestuje připravenost radarů kanadské policie a zvýšil rychlost na 120 km za hodinu. V poledne jsme byli znovu v North bay, zastavili jsme se pro změnu v okrajové části v restauraci „Swiss chalet“, kde měli překrásnou výzdobu ze sušených květin.
Jejich jídelní lístek se pyšnil samými zdravými jídly. Vybrali jsme si kuře na zeleninovém salátu. Nabídce poháru z čokolády, jahod, šlehačky a müsli jsme nakonec odolali. Skoro bez dalších zastávek jsme pokračovali zpět přes Mattawu, Pettawawu a Pembroke krajinou plnou borovic, dřevěných chaloupek, jezírek a rybníků. Walter sem tam zaregistroval nějaké pěkné golfové hřiště (které by stálo za to někdy otestovat). Kolem šesté hodiny jsem zatáčeli v Nepeanu k „Loebovi“, abychom nakoupili chleba a něco na něj. Na večeři jsme si dali tuňákový krém.
Pátek 20. srpna 1999
Ráno o půl čtvrté jsem byla vzbuzena šokem, protože Jiří se vypravil na průzkum domu a nechal otevřené dveře do naší momentální ložnice (jinak bývalý Martinův pokoj). Vtom zachřestil řetízek a Sára si okamžitě vyskočila vedle mne na uvolněné místo. Ale poslechla moji dobře míněnou radu: Go to sleep, please! a odebrala se zpět na své křeslo u francouzského okna. Znovu jsem usnula až v pět a vzbudila se v osm. Po těch stovkách kilometrů mi trochu ztuhla záda. A to jsem se jenom vezla!
Původně jsme se rozhodli, že dnešní den strávíme doma. Nakonec to ale dopadlo jinak. Jeli jsme se podívat do Wallmarku a Price clubu, jestli opravdu nemají pro Jiřího „cargo“ kalhoty. Neměli, ale měli na mne, i trička. No nekupte to, za ty peníze. Byly velké slevy. Dále jsme zamýšleli, že se půjdeme vykoupat do soukromého bazénu k Petrovi do Manoticku, ale měli jsme moc práce. Balení, praní, popíjení drinků. Na oběd připravil Walter BBQ z hovězího i vepřového a dali jsme si salát s medovým dresingem. Odpoledne se omluvil, musel na golf, aby nevyšel z tréningu.
Měli jsme zabaleno, tak jsme mohli navečer přijmout pozvání k Vaculíkovým, původně z Luhačovic. Pěkný domek u lesa na opačné straně Nepeanu, se zahrádkou lemovanou borovicemi a rozkvetlými letničkami. Maruška připravila občerstvení se speciálními malým párečky (nechtěli mi věřit, že jim u nás říkáme „klausovky“). Dům se mi zdál krásný, jim se zdál starý a zanedbaný, takže mají již rozpočet na celkovou rekonstrukci.
K Haulenům jsme se vrátili kolem desáté a rychle pospíchali na kutě, abychom nabrali nových sil do dalších dnů.