Sobota 21. srpna 1999
Výlet
na západní pobřeží
Smutného výročí, které vlastně vyhnalo všechny naše zdejší přátele do emigrace, vzpomenuto u snídaně mezi „cakes“ a „jahodami“. V 7,30 jsme už museli být na letišti, odkud jsme v 9,30 startovali s AC 163 do Vancouveru. Mezi Ottawou a Vancouverem leží vzdušnou čarou 4 400 km a kapitán nám avizoval, že let potrvá 4 hodiny 45 minut. Na palubě jsme snídali ještě jednou – nabízeli nám „french toast“ nebo „omelette“. Dali jsme si omeletu. Po snídani vyjely ze snížených stropů nad sedadly obrazovky televizorů – z nabízených programů jsme si vybrali dva středometrážní filmy z Clondike a Yukonu. Vzhledem k docela slušnému počasí jsme viděli z výšky deseti kilometrů i Rocky Mountains – kanadské Skalisté hory, které jsou cílem naší cesty.
Na letišti ve Vancouveru proběhlo všechno v pořádku, ani zavazadla se nám neztratila. Vystáli jsme řadu na taxík, které obhospodařovali výhradně Indové v turbanech, ale až na nás přišla řada, ušel se na nás Ind bez turbanu. Super šílenou rychlostí se řítil před předměstí a down town na Robson street k hotelu Landmark Empire s výhledem na růžový mrak a přístav. To všechno za pouhých 20 CAD.
je nejhezčí město kanadského západního pobřeží. Žije v něm skoro 2 milióny obyvatel a ročně sem přijede minimálně 11 miliónů návštěvníků. Pojmenováno je podle kapitána královského britského námořnictva George Vancouvera, který ovšem nebyl prvním Evropanem, který v těchto místech přespal. Před ním bylo pobřeží využíváno španělskými mušketýry. I když byl těmito obyvateli vřele přivítán, zůstal zde jenom několik dní. Svým jménem však zůstal navždy.
Opět máme mínus další tři hodiny proti středoevropskému času – celkem mínus devět hodin.
V hotelu Landmark o nás věděli, dostali jsme vlastní balíček s podrobnými instrukcemi a vouchery v angličtině. Vzhledem k tomu, že jsem si nevzala ani slovník, při prvním čtení mne obcházely mrákoty. Nakonec jsem učinila závěr, že globálně je mi to jasno a podrobnosti budu vyjasňovat cestou. Stejně mi nic jiného nezbývalo. Měli jsme opět krásný pokoj ve dvanáctém poschodí č. 1204 – jako vždy se dvěma americkými postelemi, kávovarem, terasou na východ i na západ a nezbytnou klimatizací.
hotel Landmark
„zrcadlové mrakodrapy“
Protože odpoledne jsme měli již volno a panovalo pěkné slunečné počasí, vydali jsme se po Robson street na prohlídku nejbližšího okolí. Robson Street je nejlukrativnější obchodní třída v Britské Kolumbii. Kolem byly samé „gift shopy“ – prodejny suvenýrů nejrůznějších druhů. V prodejně se stříbrnými šperky se zeleným jadeitem jsme koupili našim oběma našim snachám náušnice a já jsem si koupila kolibříka s kamínkem z jadeitu. Uondáni množstvím triček, magnetek, oživlých hraček a stříbrných šperků jsme zapadli do restaurace „Planet Hollywood“ okolo třetí hodiny na oběd. Jiří si dal kuře na grilu, které se ještě dopékalo při položení na stůl, já jsem si dala dietní pastu s kuřecím masem a brokolicí. Navrch jsme si dali dohromady jeden sour-cream, výtěčnou obdobu naší zakysané smetany a dva hvězdné saláty. Na velké obrazovce promítali ukázky z nových filmů a všechny stěny byly vyzdobeny výjevy z hollywoodských trháků. Na toaletě byla zrcadla zasazena do rámečku velkých brýlí a na umyvadlech byly zlaté kohoutky.
Potom jsme ještě zašli do přístavu podívat se na velké lodě. Opět všude zářily osázené květinové záhony a „hanging basket“ – zavěšené koše s letničkami a trvalkami. Počasí bylo pěkné, trochu vyšší vlhkost než na východě. Večer jsme si dali siestu u hudebního kanálu v televizi, ve zprávách jsme se dozvěděli, že zrovna odstoupil primátor Vancouveru Mr. Clark kvůli nařčení ze zneužití pravomoci vedoucího činitele (dohodil kamarádovi licenci na kasíno). Ačkoliv tvrdil, že to nebyla žádná protekce, okamžitě odstoupil z funkce. Další jobovka byla, že kanadské rodinné stříbro – obchodní řetězec Eaton’s krachuje a potenciálním kupcem je americká obchodní firma Wallmark.
Vancouver se nám na první pohled velmi líbil, bylo tam čisto a rozkvetlo. Zarazilo nás pouze, že jsou kolem samí Číňani.
Při pohybu po zeměkouli a časových posunech je nejlepší naučit se spát, když je tma. Což se mi nedaří. Večer jsme zakončili výhledy na stmívající se horizont, na měděné mrakodrapy s termoskly, které házely barevná zrcátka po celém městě.
Pohádka na pobřeží Tichého oceánu!
Neděle 22. srpna 1999
V sedm ráno jsme si zašli na snídani do čínského restaurantu naproti hotelu – vařil sám majitel Číňan. Dali jsme si toasty, rösti, scrambled eyes a jahodovou marmeládu. Kávu jsme si uvařili na pokoji z dočasně našeho kávovaru Mr. Coffee. V 8,45 jsme měli podle programu sraz v lobby hotelu s tím, že v 9,15 odjedeme autobusem na trajekt do Victorie – hlavního města Britské Kolumbie na ostrově Vancouver Island. Po včerejším nákupu několika suvenýrů se nám zase začínají zmnožovat zavazadla.
Průvodce Chris si nás vyzvedl podle plánu a před odjezdem do přístavu Richmond nám ještě udělal malou okružní jízdu kolem zahrad královny Alžběty II. Vancouverem. Projeli jsme údolím plným políček s různou zeleninou a v Richmondu najel autobus i s námi na trajekt – Ferry The Spirit of the British Columbia (Duch Britské Kolumbie).
Trajekt - to byl takový střední hotel – restaurace, obchody, terasy, sedačky, relaxační křesla, paluby na šest pater. Zašli jsme si do samoobslužné restaurace na oběd: kuřecí proužky, French fries, salát s parmezánem a krutonky. Plavba trvala 1 hodinu 40 minut okolo zátok s chatičkami a malými moly na koupání a přivazování loděk. Přistáli jsme v přístavu Sidney by the Sea.
SIDNEY BY THE SEA je přístavní městečko s 10 790 obyvateli, které se rozvinulo z farmářské osady před rokem 1858, když The Hudson’s Bay Company nabízela 100akrové parcely země za 1 dolar za akr. V roce 1891 věnovala rodina Brethour 202 hektarů, aby mohla být osada registrována oficiálně jako město. Je zde námořní a letecké muzeum.
Autobus i s námi opět vyjel na pevninu přímo do nedalekých světoznámých The Butchart Gardens – zahrad, které v roce 1904 založily sestry Butchartovy. V členitém terénu je zasazeno milióny květin – begónie, hortensie, astry, růže a tisíce letniček – verben, nestařců a violek nejrůznějších barev a vůní. Viděli jsme samostatný skleník plný orchidejí, růžovou a japonskou zahradu (i s Japonci). Nafilmovali jsme si zpívající vodotrysk uprostřed krásného jezírka. Dvě hodiny byly ale málo, abychom si to lépe užili. Našeho průvodce Chrise jsem vyděsila, když mi chtěl na mých hodinkách ukázat, v kolik hodin je sraz k odjezdu. Nosím stále středoevropský čas.
Na závěr jsme si poslechli parádní dixiland, který hrál pro potěšení hostů znavených pohledy na květinové záhony. Ze zahrad jsme se vydali o půl třetí po Scenic lane po pobřeží Pacifiku okolo překrásných domů uprostřed kvetoucích upravených zahrad (prý jako v Kalifornii) do Victorie. Ubytovali jsme se v hotelu Executive House v centru města s výhledem na nábřeží. Tentokrát jsme dostali apartmá se zrcadlovou stěnou a ložnicí s postelí s nebesy. No – to už nás snad rozmazlují moc. Uvařili jsme si čaj a kávu a vydali se na obhlídku města.
VICTORIA – hlavní město Britské Kolumbie (326 000 obyvatel), bylo původně založeno v roce 1843 Jamesem Douglasem jako přístav společnosti The Hudson’s Bay Company. Historicky je Victoria pevností britských zvyklostí. Dvoupatrové autobusy, úzkostlivě udržované zahrady a tradice formálního odpoledního čaje přispívají ke stálému věhlasu města. Pojmenováno je na počest briské královny Victorie, jejíž socha zdobí prostranství před parlamentem. Má pěkný výhled na přístav Inner Harbour s přesnou kopií plachetnice Jamese Cooka ENDEAVOUR.
parlament
B.C. se sochou královny Victorie
Hlavní město Britské Kolumbie VICTORIA je plné květin (hanging baskets), lodí, lodiček, plachetnic a hydroplánů startujících a přistávajících přímo v Gulf of Vancouver. Na každé lampě pouličního osvětlení je jeden nebo dva „hanging baskets“, v každém výklenku jsou květiny. Jedinečné klima dovoluje udržovat zahrady ve Victorii v obdivovatelném stavu téměř po celý rok. Do večera jsme se procházeli po městě a sledovali představení pouličních bavičů – pes dokázal sám vypít plechovku coca-coly. Na večeři jsme zapadli do jednoho malého McDonald’s – dala jsem si novinku – McWrap: kukuřičnou placku se zahradním salátem a grilovanými kuřecími kousky, prý úplně bez cholesterolu, pouze s 9,5% tuku. Jiří o sebe nedbá – dal si „chicken nuggets“. Sotva jsme dosedli a promluvili spolu první větu – už nás začala zpovídat vedle nás sedící Číňanka (s mlčenlivým manželem): ona má čtyři dcery (všechny vdané, zdůraznila), jsou z Ottawy (stejně jako my), jedou do Banffu (my také) a potom do Calgary (jako my) a potom letadlem do Ottawy (jako my!). Ještě jsme si prohlídli osvětlené fontány a odebrali se do hotelu.
V noci jsem měla ale zážitek – rádio z ničehož
nic spustilo o půlnoci hlasitý dixiland, asi měl před námi někdo nařízeného
budíčka.
hanging
basket
hydroplán přistál přímo před námi