Pondělí 23. srpna 1999

Ráno jsme si uvařili kávičku, snědli cereální tyčinky a po vlastní linii jsme se vypravili na „Depot“ – autobusové nádraží na autobus „Pacific Coach Linies“. Odjeli jsme na trajekt do Vancouveru. Všechno klapalo jako švýcarské hodinky, na trajektu jsme si dali pravou kanadskou snídani – ovocný salát, smažené brambory, párečky, vejce, toasty. Cesta nám rychle uběhla, autobus nás vyklopil na Depot Vancouver. Zastavil nám „black taxi“, řekli jsme mu, že bohužel máme voucher na „yellow taxi“, mávl rukou, že to nevadí, že si to prohodí s kolegou. Když zjistil, odkud jsme, hned byl v obraze – má kolegyni taxikářku Češku, Slovákům jsme dali adié, ukázal nám stadión, kde byl jednou na Haška, který tam chytal za Buffalo, jedním dechem nadával na příliv Číňanů z Hongkongu a Tchajwanu (prý už je jich ve Vancouveru 45%, v celé B.C. celkem25%), ale zase přinesli do města a provincie peníze. Vyzvídal, jaké je české národní jídlo a jestli prý známe „pizzu“. Byl mimořádně potěšen, že ano. Zavezl nás až přímo před vchod a absolutně odmítl víc peněz než voucher.

 V hotelu Landmark jsme tentokrát dostali pokoj č. 3310 na 33. poschodí, ale bez ručníků. Reklamace byla pokojskými vyřízena okamžitě a ještě se byli různí nadřízení třikrát zeptat, jestli je všechno v pořádku. „Housekeeping“ tady fungoval perfektně.

Venku bylo pěkné vedro a my jsme měli ještě předepsáno absolvování okružní jízdy po Vancouveru. Dokonce jsme rychle našli zastávku na Robson Street, ale už jsem nepochopila, že autobusy jezdí každých 20 minut pořád dokola a že bychom mohli event. na každé zastávce vystoupit a jet tím dalším za 20 minut. Nad hlavami nám také projížděl „sky train“ – nebeský vláček na visuté kolejnici bez řidiče ovládaný z depa. Objeli jsme tedy poměrně rychle Vacouver gulf do Stanley parku, ze zaskleného autobusu jsme si prohlídli visutý „Lion’s Gate Bridge“, Observatoř, panoramatické kino Science World, China town a starý Vancouver Gastown. Tam už jsme vystoupili, protože jsme konečně pochopili, že kruh se uzavírá a vrátili jsme se do čínské čtvrti do zahrady, kterou zbudoval Dr. Sun Yat Set jako první klasickou čínskou zahradu ve stylu dynastie Ming mimo území Číny.  Prošli jsme si stinnou (jing) a slunečnou (jang) chodbu, poseděli jsme v pavilónku pro konkubíny s výhledem na leknínové jezírko, prohlídli jsme si stoleté bonsaje. Tato část zahrady byla ve staré Číně normálně uzavřena veřejnosti a byla určena pouze pro členy královské rodiny. Pro veřejnost byla určena druhá část zahrady s visutým pavilónem a jezírkem plným červených kaprů. Volným krokem jsme se přesunuli do Gastownu - starého Vancouveru s krásnými domy z konce minulého století a parními hodinami. Staré domy jsou nyní zaplaveny gift-shopy a restauracemi.

  Lion¢s Gate Bridge 

             čínská zahrada Ming

Jiří zatoužil po večeři v čínském bufetu – z hladu byl netrpělivý a zdálo se mu, že na čínský bufet je nejlepší se zeptat v indické cukrárně. Ještěže mám svatou trpělivost – podařilo se nám najít skoro prázdný čínský bufet na „low level“ (v podstatě ve sklepě). Měli bufet s kantonskou kuchyní – kuře na sladko i s citrónem, ostré vepřové se zeleninou, hovězí na zázvoru, pečená žebírka a plno příloh a zeleniny. Nakonec jsem si dala mandlový koláček s citátem z Konfucia: „You are heading for a land of sunshine and fun.“ (Jdete vstříc zemi slunečního svitu a radosti. Dobrý – zlatý Konfucius, jinak bych ani nevěděla, kam kráčím.) Celou dobu jsme večeřeli skoro sami, až ke konci přišla jedna smíšená kanadsko-čínská rodina, která si ale nechala přinést jídelní lístek,  a párek bezdomovců, kteří jídelnu opustili, když zjistili, že za bufet se platí CAD 7,45 + tax. Po vydatné večeři jsme do hotelu šlapali pěšky, zadní trakty budov vypadaly v šeru dost hrozivě a dosti zanedbaní bezdomovci si klidně píchali nějaké svinstvo do žíly přímo na ulici. Všechny domy nebyly využité, hodně jich bylo „for sale“ a „for lease“ event. „for rent“, na zbylých byly cedulky o přítomnosti zubařů, chiropraktiků a právníků.  Byli jsme rádi, že jsme se dostali na Robson Street k hotelu. Ještě jsme si šli koupit něco k pití do čínské samoobsluhy vedle hotelu, zabali  věci a šli jsme spát. Ráno brzy vstáváme.

      Gastown – parní hodiny

  přístav a železniční depo      

 Úterý 24. srpna 1999  

ROCKY MOUNTINEER

Nechali jsme se vzbudit v pět hodin, uvařili si kávu a čaj a potom už jsme pospíchali před hotel, kde na nás čekal Coach Bus, aby nás zavezl na Main Depot Vancouver k odjezdu výletní vlaku do Rockies. Na zavazadla nám navěsili cedulky „Banff“ a zavezli na nádraží. Vypravení speciálního výletního vlaku Rocky Mountineer byl chaotický obřad. U přepážky nám vyměnili vouchery za jízdenky, odbavili zavazadla do cílové stanice Banff, nádražní „staff“ v parádních uniformách nás obřadně zavedl až k vlaku a přiděloval podle místenek do jednotlivých vagónů. Všude visely prapory a vyhrával šraml. Vlakový průvodčí stál u každého vagónu, kde pro pohodlné nastupování byly opět nastupovací stoličky. Náš průvodce se jmenoval William (Bill) Romaniuk a byla to speciální kombinace průvodce, stewarda, plniče přání cestujících a děvčete pro všechno. Vybavení vagónu bylo na úrovni bussines v letadle. Měli jsme sedadla 24 (Window) a 23 (Aisle). Při odjezdu v 8,30 byl personál, který nejel s námi, seřazen i s prapory podél vlaku a mával. Nevěřili jsme svým očím.

          Rocky Mountineer        

      HELL’S GATE                                                             

Výjezd z Vancouveru nebyl moc příjemný na pohled, míjeli jsme zanedbaná místa, obývaná nejchudšími obyvateli tohoto velkoměsta, kteří si vezou svůj majetek posbíraný většinou v kontejnerech v nákupních vozících, ukradených v supermarketech. Na všech sloupech a volných stěnách jsou namalovány sprejem sgrafiti.

Výletní vlak odbočil údolím řeky Fraser River na východ přes zavěšený „Fraser River Swing bridge“, postavený před rokem 1900, a prodíral se hlubokým kaňonem s úrodným údolím okolo polí plných zeleniny a továren na zpracování cedrového dřeva. Směrem na jih jsme viděli přes řeku křižovat najednou tři mosty – jeden železniční „The Alex Fraser Bridge“, po kterém jsme potom projeli, další The Pattullo Bridge – pro  lokální silniční dopravu a třetí „The B.C. Transit Skytrain bridge“ pro „nebeský vlak“ bez strojvedoucího, řízený počítačem z depa. Zatímco my jsme se kochali výhledy na řeku, kde startují lososi svou dlouhou pouť k početí další generace, roznášel Bill snídani. Výhledy z vlaku byly uchvacující, lesy, řeky, údolí, mosty, lanovky. Projeli jsme nejatraktivnějším a nejužším místem řeky Fraser nazvaným

PEKELNÁ BRÁNA - HELL’S GATE

Přes 200 miliónů galonů vody se valí každou minutu skrze 110 stop široký průsmyk. Vodní hladina může v průběhu roku kolísat na tomto místě o více než 80 stop. Historicky byla Fraser River domovem obrovských lososích tahů a před rokem 1914 mohly proplouvat milióny ryb bez pomoci  proudem (25 mil za hodinu) i přes Hell’s gate. Ovšem v roce 1914 – během budování železnice – byl kanál zablokován po výbuších a následných sesuvech půdy a zabraňoval obrovskému množství ke tření připravených lososům dosáhnout jejich rodných míst proti proudu Hell’s gate. Po třiceti letech průzkumů a dvou letech výstavby byla v roce 1945 dokončena série konkrétních rybích vodních cest jako společný projekt mezi Kanadou a USA. To umožnilo, že Fraser River znovu získala pozici „první lososí řeky v Kanadě“. Jeden z největších světových lososích tahů je zakončen v jednom z jejích přítoků The Adams River nedaleko Kamloops. Dnešní průtok řeky Fraser přes Hell’s gate je 17 mil za hodinu, tj. 25 km/h. Řeka Fraser River je pojmenována muži jménem

 SIMON FRASER

Simon Fraser se narodil ve Vermontu, v r. 1776, jako nejmladší z jedenácti dětí. Když jeho otec v roce 1779 zemřel, jeho matka přestěhovala rodinu do severní Kanady do oblasti Cornwall v Ontariu. V r. 1792, mladý Simon jako šestnáctiletý vstoupil do North West Fur Trading Company (Severozápadní obchodní společnost s kožešinami) jako úředník. V roce 1805 se stal akcionářem společnosti a byl pověřen rozšířením aktivit společnosti západně od Skalistých hor. Fraser založil první obchodní místo ve Fort McLeod, potom ještě tři další,  za účelem obchodu s místními indiánskými kmeny.  Když hledal v roce 1808 splavnou vodní cestu do Tichého oceánu, Simon objevil soutok „kalných“ a „čistých“ vod, známých nyní jako Fraser River a Thompson River.  Simon Fraser pojmenoval Thompson River po Davidu Thompsonovi, zeměpisci, kterého velmi obdivoval.

 DAVID THOMPSON

Mladý David Thompson opustil v květnu 1784 svůj domov v Anglii a odplul do Kanady, aby se připojil k Hudson’s Bay Trading Company jako učeň a úředník. Se svým matematickým vzděláním měl David dobré zkušenosti s používáním teleskopu, chronometru, kompasu a sextantu. V roce 1797  se stal Thompson zeměměřičem a  zhotovovatelem map u North West Company, protože jeho talent nebyl u předchozího zaměstnavatele dostatečně využíván. V roce 1807 přešel kanadské Rockies, aby našel říční cestu do Tichého oceánu a objevil řeku Columbia a průsmyk Athabasca. Do roku 1812 nebylo řeky nebo jezera, které byl nepřešel, nebylo kopce, na kterém by nestál, nebylo místa, kterému by nespočítal zeměpisnou šířku a délku. Během  28 let zmapoval dva milióny čtvereční mil divokého terénu tak hazardně, jako by objevil nový kontinent.

David Thompson se oženil se Charlotte Smallovou a měli spolu sedm synů a šest dcer. Charlotte s dětmi doprovázela Davida na většině jeho cest a nebylo nezvyklé vidět je na kánoi, jak sjíždějí  Saskatchewan River nebo kempují v horských údolích.

Největší zeměměřič Kanady zemřel ve věku 87 let.

 Fraserova expedice pokračovala většinou po suché zemí kaňonem Fraser a jen příležitostně po řece. Když uviděl úsek, který se nyní nazývá Hell’s gate, Simon Fraser napsal: „Dlouhou dobu jsem žil uprostřed Rocky Mountains, ale nikdy jsem neviděl něco podobného tomuto místu. Občas nenacházím slov, abych popsal naši situaci. Musíme vsadit na něco, na co by žádný člověk nevsadil.“ Soutěska Hell’s gate byla nakonec překonána za pomoci indiánských průvodců a jejich provazových žebříků.

 Vzhledem  ke konkurenci v minulém století je železniční trať z Boston Baru do Kamloops v délce 128,3 mil  obousměrná, vybudovaná největšími železničními společnostmi – CN (Canadian National) a CPR (Canadian Pacific Railway). Náš výletní vlak jel po železnici CN, která byla dokončena v r. 1915, 30 let po CPR. Protože CPR byla první, vybrala si snažší cestu kaňonem. Protože ani na této výhodnější straně kaňonu nebylo místo pro druhé kolejnice, byla CN donucena vybudovat svoji trať na mnohem obtížnější straně kaňonu. Když CPR vybudovala most přes Fraser River v Cisco, CN byla nucena udělat to samé. V současné době se přejíždí obě trati Fraser River dvanáctkrát a Thompson River sedmkrát. Nejzajímavější most přes Fraser River je v Cisco. Slovo „Cisco“ znamená „nepředvídatelný“ .  Tento 812 stop dlouhý most je nejdelší  na trati CN s obloukem 425 stop. Dvě míle tunelů a jedenáct různých pohoří chrání vlaky před sněhovými a kamenitými lavinami.

Většina úseků je zasekána v horách, hlavní pracovní silou byli Čínani a mnoho z nich je podél železnice pochováno. Byla to velmi těžká práce – feet by feet, step by step, stone by stone.

to ještě není všechno, klikněte sem