Večer okolo 18 hodiny jsme přijeli do Banffu (plus jedna hodina k Vancouveru, k Česku celkem mínus osm). Na nádraží jsme se rozloučili s Billem, protože s vlakem pokračoval dále do Calgary. U vlaku byly opět přistaveny autobusy, na dotaz „kterýže to máme hotel“ jsem po česku poctivě odpověděla „Dynasty Inn“. Děvče zakroutilo hlavou, že takový hotel v Banffu neexistuje. Tak jsem jí ukázala voucher – oh, yes „dajnesty in“! Nešťastná angličtina. „Dajnesty“ podle vzoru „tylenol – tajlenol!“
Pěkný dvoupatrový hotel se třemi stříškami na hlavní třídě s whirpoolem v hale. Po převleku do šatů (po dvou dnech v riflích) jsme vyrazili do podvečerního Banffu na večeři. Zavrhli jsme fast foody i italskou restauraci, ale neodolali jsme korejské. V nabídce měli pro mne neznámé „kim-che“, Jiřímu známé nejlepší korejské jídlo „kim-či“. Uvaděč hostů se mírně pousmál a prohlásil, že je to opravdu „very hot“. Tak to vyzkoušíme, ne? Uvedl nás ke stolku pro dva s plechovým středem. Ten po odsunutí skrýval korejský gril – „kui“. Na tu specialitu si troufl jen Jiří, já jsem si dala „chicken-kui“ – kuřecí na grilu. Do deseti minut od objednávky se nám stůl zaplnil spoustou talířků, tácků a miseček, které obsahovaly již zmíněné „kim-che“ s tou-fou, různé saláty, kopeček na proužky nakrájeného kuřecího masa v marinádě, čistou lepivou rýži a pro mne taky kousek ostrého salátu. „Kim-che“ bylo ovšem peklo. Vypadalo to jako polévka se zeleninou a kousky sojového sýra, když jsem chtěla ochutnat alespoň ten sýr, prohlásil Jiří po prvním soustu, že ten jediný je jedlý. Bylo to ostré až běda, nepomohlo ani zapíjení kolou, vypotřeboval mi na slzy všechny papírové kapesníčky. Když mi do ohně spadl první proužek kuřecího a začaly mi hořet paličky, požádala jsem o vidličku. Celkově to ovšem byl životní zážitek. Do ostrého salátu jsem si jenom „ďobla“, ale Jiřímu po tom kim-či chutnal sladce. Kuře a ostatní saláty byly ovšem vynikající, jen na vyrovnání chuti potřeboval Jiří ještě jednu rýži a kousky toho mého kuřecího.
Mně teda česká kuchyně nikde nechybí!
Bylo stále pěkně a teplo! Padá tady vůbec někdy sníh?
Čtvrtek 26. srpna 1999
Protože jsme od 8,30 měli celodenní výlet na ledovec Athabasca, vypravili jsme se z hotelu po sedmé hodině do restaurace vedle na snídani. Jiří si dal „farmářskou“ (plnou cholesterolu – párečky, míchaná vejce, slanina), já „seniorskou“ (tousty, jedno vejce, ovocný salát a müsli). Počasí jako vyšité, ale k bermudám na sobě si přibalujeme i dlouhé kalhoty a bundy.
Zájezd opět klapal jako švýcarské hodinky.
Přes seřadiště autobusů společnosti Brewster jsme se dostali do správného autobusu. Průvodce byl tak řečný, že mi večer hučelo v hlavě jako v úle. Vyjeli jsme z Banffu a u nádraží jsme uviděli za ohradou obrovského jelena - cariboo. Potom jsme se už vydali kousek po transkanadské dálnici, pak po odbočce do nitra kanadských Skalistých hor. Ačkoliv bylo pořád hezké letní počasí, průvodce nás upozornil, že ve Skalistých horách zaručeně sněží 6 měsíců v roce a dalších 6 měsíců je možnost, že bude sněžit.
Na velký ledovec nás průvodce připravoval několika kratšími zastávkami u menších ledovců. Jako první to byl Mountains Glacier. K menšímu hotýlku s občerstvením právě přijížděl karavan z USA, který měl vzadu jako přívěs osobní auto. Dobrý!
Hlavním znakem ledovce je jeho modrá barva. Vzniká stlačením vysokých vrstev sněhu (minimálně 30 m). Jeden centimetr ledovce vznikne stlačením 50 cm sněhové vrsty. Ledovec je živá hmota a neustále se posunuje směrem do údolí. Přes sebou tlačí půlkruhovou vrstvu hlíny a kamenů, které se říká moréna. Pod ledovcem je většinou jezírko s průzračnou a ledovou vodou, která z ledovce odtéká. Bylo trochu větrno, ale pěkně.
Druhou zastávku jsme měli u ledovce Bow Glacier, pod ním bylo jezero Bow Lake a kopce dokola již měly nadmořskou výšku okolo 9800 stop (2900 – 3000 m). My – lidé z rovin a údolí – jsme zírali.
Poslední zastávka před polednem byla u ledovcového jezera Peyto se zvláštní modrozelenou barvou, kterou způsobuje dno jezera, které pohltí všechny části slunečního spektra s výjimkou modré. Pastva pro oči. Při výstupu z autobusu jsme se zasmáli při pohledu na tři malá zvířátka, která běhala a hrála si hned vedle parkoviště. Byly to roztomilé kolumbijské zemní veverky (columbian ground squirrel). Průvodce nás upozornil, že je nesmíme krmit, ale potom je vyplašila malá Japonečka, která chtěla aspoň jednu pohladit.
kolumbijská
zemní veverka
Když jsme kolem poledne dorazili na parkoviště před Columbian Icefield (Kolumbijským ledovcovým polem), dostali jsme hodinu na oběd. Žádná atrakce nebo přírodní úkaz v Kanadě se neobejde bez restaurace a gift-shopu – prodejnu dárků a suvenýrů. Prima. V restauraci u ledovce jsme si dali čínské nudle s kuřecím masem, salát s parmezánem a kolu a v suvenýrech koupili kšilty v létě na tenis.
Potom nás speciální autobus dopravil na „postranní morénu“ a ještě speciálnější snowcoach „sněhový kočár“ přímo na ledovec. Zatímco u restaurace bylo +7°C, na povrchu ledovce byla čistá 0. K tomu fičel z Mount Andromeda ostrý vítr, ale vydrželi jsme 20 minut, než se snowcoach vydal rychlostí 12 km/hod. zpět na morénu. Mladá řidička nás nachytala a upozornila nás, že kvůli bezpečnosti si musíme zapnout bezpečnostní pásy. Naletěli jsme všichni!