Neděle 29. srpna 1999

V 8,00 přijíždějí Vláďa a Lída Paláčkovi a odjíždíme si odpočinout k nim na chatu, asi jednu hodinu cesty vzdálenou od Ottawy. Cestou se poddáváme vášni paní domu a pročesáváme garage-sales, výprodeje z garáží, kde je možno nakoupit nejrůznější věci za 1% ceny v obchodě. Stavujeme se na „boston cake“, který nám tak chutnal na letišti v Calgary, ve výrobně a prodejně speciální sýra čedar a na kanadském hřbitově. Chata je uprostřed buše nedaleko od vodní nádrže Mississipi. Protože Vláďa zapomněl plyn do grilu, museli jsme my zapomnět na BBQ. Dali jsme si toasty se sýrem. Trochu se nám ochladilo, tak jsme se vydali buší, lesem, přes křoviny,  ploty a svízel nejprve k malé přehradě, ze které vytéká říčka Mississipi jako malý vodopád a která potom dole vlévá do jezera.  Na soutoku říčky a jezera se Jiří s Vláďou potápějí a hledají uplavané třpytky, na které nahoře loví rybáři pstruhy. Vláďa již má v chatě obrovskou sbírku. My holky jsme plavání v tom ochlazení odmítly.

Prohlídla jsem si okolí jezera, uzpůsobené k rekreaci, ale dnes pusté a prázdné. Našla jsem strom, na kterém rostly „soapnut“ – mýdlové ořechy. To znám z Robinsona Crusoe, tím si chudák pral zbytky šatů, které mu zbyly po ztroskotání lodi. Plody opravdu voněly po mýdle.

Po návratu do chaty Vláďa, který zdá se obstarává celou domácnost, připravil omeletu a sýr.

Lída se mezitím věnovala debatě o penzijních plánech, které ji – zdá se – zajímají ze všeho nejvíc. Když jsme neprojevovali patřičné nadšení, ba co víc, přiznali jsme, že žádné penzijní plány nemáme, byla konsternovaná. Jak můžete bez penzijních plánů v Česku vůbec žít? Slovy Járy Cimrmana: „My u nás bez penzijních plánů jen tak živoříme!“ Uklidnění hladiny adrenalinu přinesla prohlídka alb, Lída opravdu moc pěkně fotí, a výměna třpytek.

Do Nepeanu jsme přijeli o půl deváté, ale dům na Barrhaven Crescent 22 byl prázdný. Haulenovi byli venčit Sáru. Celý den strávili na golfu ve společnosti svých vnuků, kteří měli svůj poslední den letošních prázdnin. Prostudovali jsme e-maily a zjistili, že Anička už chodí. Zároveň jsme využili tento nejnovější zázrak komunikace k tomu, abychom si zajistili odvoz z letiště z Prahy až k domu do Otrokovic.

Pondělí 30. srpna 1999

Děti jdou do školy. My jdeme ráno do města na „shopping“.

Celé dopoledne hledáme pro Jiřího rifle číslo 44. V poledne se dozvídáme v obchodě pro nadměrné velikosti, že největší konfekční číslo je 42. V obchodních domech Eaton’s je totální výprodej – musí se prodat každý kus zboží. Alespoň že měli pěkné letní košile.

Na oběd jsme se stavili v kombinovaném fast foodu – já neomylně běžím na citrónové kuře s nudlemi,  Jiří si dal pro změnu řecké souvlaki a salát s černými olivami.

Už se nemůžu na ty obchodňáky ani podívat.

Ve tři hodiny máme „meeting“ u Parlamentu u věčného plamene. Čekáme na Majku a Štěpána. V Parlamentu je poplach – houká poplachové zařízení, sjíždí se hasiči, policie jízdní i pěší. Hoferkovi přijíždějí v 15,20 – big trafic! Jedeme do jejich domu v Ottawě, celý den je pěkně slunečno a teploučko. Okoušíme jaké to je, mít na zahradě vlastní bazén. V takovém teplém dni velmi osvěžující. Štěpán peče na lávovém grilu pravé kanadské domácí hamburgery. Dostala jsem přesný recept, aby se nepropadly roštem tak, jak se mi to stalo u nás na zahradě. Potom následuje lekce ze servírování – rozkrojit housku, namáznout lehkou majonézou, přidat hamburger, připlácnout ledový salát, trochu kečupu, trochu hořčice a připlácnout druhou část housky. Jak tak probíráme život a Majka rozvíjí plán jejich cesty na podzim do Česka, dozvídáme se, že jim jeden známý doporučil jedny malé pěkné klidné lázně v severních Čechách, aby si tam zregenerovali pocuchané nervy. Nějaké Lázně Libverda. Nevěřím svým uším! Honem se nabízím, že je tam přijedeme navštívit a podávám letmou informaci o okolí a krásách Jizerských hor. Když pro nás v 8 hodin přijíždějí Haulenovi, nevypadá to zatím na rozchod. Odjíždíme o půl desáté!

Úterý 31. srpna 1999

Všechno na světě začíná a končí.

Po zabalení všech zbytečností, které jsme si přivezli a koupili, jsme zjistili, že máme 12 zavazadel. Tak jdeme ještě něco přikoupit na Bayshore – škoda, že ty nejhezčí třídílné šaty neměli na mne. Tak alespoň moderní sandály pro Jiřího a Zdeňka. Po návratu vyplňujeme poslední místečka v taškách a batozích a jdeme na oběd do Kanadské restaurace v Nepeanu. Já si dávám lazáňu, Jiří kombinovaný steak, Jari salát v kukuřičné placce a Walter „pastu“.

Po obědě Walter ještě rozhodl, že se pojedeme vykoupat do přepychového bazénu k podnikateli Petrovi do Manoticku. Opět je vedro a slunečno. Walter navinul plachtu, která přikrývala  vodní hladinu a přepychově jsme si zaplavali. Jiřího plavky-adamky od firmy Speedo se už ale nenosí. Potom přišla Buel a přinesla nějaké pití a ačkoliv se nám vůbec nechtělo, museli jsme odjet.

V Nepeanu jsme ještě vzpomněli Jarčiných narozenin, jejichž kulatiny jsme před čtyřmi lety slavili na Rodicku – kávou a dortem. Potom už jsme byli nacpáni do Jetty a v největším provozu v pět hodin zavezeni na letiště. Všechno dobře dopadlo, potřebná zavazadla nám odbavili až do Prahy. Zamávali jsme našim hostitelům z eskalátorů a nastoupili cestu do Evropy.

Koupili jsme si časopis o Johnu Kennedym jr., který se právě zabil při pádu svého letadla. Přesun do Toronta proběhl bez problémů, opět se podávala jahodová zmrzlina.

Do Frankfurtu nás opět dopravilo Jumbo 747-400. Zvenku vypadá pěkně, ale „economy“ má velmi nepohodlná sedadla. K večeři se podávalo ostré kuře, na snídani sendvič a jogurt (hurá!).

 Středa 1. září 1999

 Po sedmi hodinách nás vyklopili na letišti ve Frankfurtu, dvě hodiny nám tak tak stačily, abychom se přesunuli po „sky line“ do druhého terminálu na odlet do Prahy. Nebyly vozíky, plné letiště bylo zahalených a polozahalených muslimů (i v letadle z Toronta), migrují po  světě s celými rodinami.

Do Prahy už to bylo jenom 45 minut – letíme airbusem A 319-100, který je pro cestující mnohem pohodlnější než Jumbo. Zavazadla nám přijela všechna, nikdo nechce nic vidět. Jen jsme dostali razítko do pasu, že jsme jako doma. Na letišti čekal s kytičkou i pan Vlastimil Brodský. Na koho, to jsme se nedozvěděli.

Dan byl trochu ohromen: „Nemáte toho nějak moc?“

Jeli jsme pro Filípka do školky, rozhodl se, že s námi pojede na Moravu. Rozdali jsme první dárky a vyrazili dále na východ. Ve tmě Buchlovických kopců se Filípek rozhodl, že už toho má dost a že na tu Moravu už nepojede.

 Hlavní město Kanady - Ottawa

 Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!

Otrokovice, podzim 1999

Ó Jana Ratková

 zpět