Vedle kostela je ještě arkádový  kapucínský dům, který slouží jako ubytovna pro kněze a mnichy.

Hinduistický chrám nedaleko tržiště se nám podařilo minout, na ostrově je teprve od roku 1992.

Na zpáteční cestě už z autobusu jsme viděly i veliký hřbitov v městské čtvrti Bel Air, kde jsou pochováni i první občané ze zakladatelských dob Victorie. Je sice národním památníkem, což ale nebrání ženám, aby na jeho zdech sušily prádlo.

Nazpátek jsme jely ve tři hodiny odpoledne – cesty jsou sice vyasfaltované, ale  samá zatáčka, a ten provoz vlevo! Seděla jsem hned za řidičem a celou dobu jsem měla pocit, že jedeme v protisměru. Jezdí zde pouze osobní auta a malé mikrobusy. Vůbec všechno je zde malé, jen mangovníky a stromy taka-maka jsou obrovské.

Do hotelu jsme se vrátily zrovna, když se podávala káva, čaj a sušenky.

Ještě jsme si stačily do večeře i zaplavat. Viděla jsem shluk rekreantů a šla jsem se tedy podívat, cože to vyplavilo moře. Vypadalo to jako černý oválný kámen porostlý pískovcovými skvrnami – jako hlava hada. Domorodec ovšem tvrdil, že je to „live“. Brr!

Už se mi stabilizoval žaludek (největší vliv má nedospání), takže jsem si k večeři dala zeleninový salát a dvě výborné ryby. Dnes se krájel rostbíf, ale byl úplně syrový. Proti svému přesvědčení jsem ho musela nechat na talíři nedojedený. Zákusky byly příliš sladké, dobré byly smaženky z banánového těsta – ale nesladit! Večer bylo znovu napůl zataženo, takže Jižní kříž zase unikl naší pozornosti.

Úterý 31. března 1998

Ráno už se mi asi srovnal biorytmus, protože jsem se vzbudila v 7 hodin. Dokonce svítí slunce, tak jsem Jarmilu vytáhla k moři. Přes hodinu jsme se opalovaly a plavaly v moři. Mezitím se nad zálivem nakupily černé mraky, které metaly blesky a mohutně hřmělo.

       

Když jsme šly o půl desáté na snídani začalo vydatně pršet, což nám nevadilo, neboť od bungalowů až do hotelové restaurace  vedou kryté chodníky. Hodily se nejen při dešti, ale i při vražedném poledním slunci. Snídám zdravě – cereální lupínky s jogurtem s opravdovým kusovým ovocem (většinou papája), ale potom  to přebíjím omeletou se šunkou a sýrem a praženou slaninou.

V deset hodin se dostavilo děvče od Mason¢s travel, domluvily jsme si výlet po ostrovech na čtvrtek. Ptaly jsme se jí, jak dlouho tady pršívá, ona zkušeně pravila, že dnes bude pršet celý den. (Měla pravdu.) Vysvětlila nám, že teď je to u nich celé přeházené, normálně zde prší v červenci a srpnu, vloni ale bylo sucho a pršelo v únoru, kdy normálně neprší vůbec. Vloni v tuto dobu bylo absolutní sucho. Asi jsou také pod vlivem El Niňa! Kouzelnou slovenštinou pokračovala, že vloni pršelo v říjnu a listopadu tak hrozně, že ve Victorii byly velké záplavy. Objednaly jsme si výlet na ostrov La Digue a Praslin.

Plně se oddáváme četbě. Děvče, co uklízí, nám opravilo televizi a na CNN jsme chytily na chvíli zprávy o počasí. V rovníkovém pásu prší všude! Pevně doufáme, že to nebude trvat celý týden.

Odpoledne měla létat helikoptéra z místního helioportu okružní lety nad Mahé, ovšem vzhledem k dešti se nic nedělo. Čtení nám rušil hluk strunových sekaček, místní zaměstnanci za plného deště sekali trávu. Asi místní zvyk.

Po čaji o čtvrté konečně začaly podél skal na jedné straně a v těsné blízkosti vysokých palem na straně druhé  nalétávat dva vrtulníky. Těšily jsme se ovšem marně. Několikrát vysadily nějaké „delegace“ s květinovými věnci kolem krku, v černém „kvádru“ a v kravatách, a hned odletěly. Mafiáni obsadili celé jedno křídlo bungalowů, zapíchli tabulky „private way – no entry“ a bylo. Místní jim narychlo „spíchli“ venkovní restauraci  s palmovou střechou, aby měli soukromí.  Podél pláže se natrvalo usadili bodygardi.

V televizi se objevila před večerem nová předpověď počasí – prý začíná „sunny period“. Zatím to však tak nevypadalo. Jarmila už nemohla vydržet ležet, tak se vydala pěšky k domorodému „supermarketu“ a ke kostelu do Lazare. Mně čtení potíže nečiní a klidně jsem načala nového Dicka Francise – Až za hrob.

Ještěže jsem si ráno dvakrát zaplavala v moři a opálená jsem byla už včera z odpolední procházky po Victorii. A dnes ráno peklo slunce jako peklo.

bungalovy Plantation club

  pohoda na Bay Lazare

K večeři byl thajský bufet, lampiony, slunečníky a vějíře. Samozřejmě jako paráda. K jídlu byla ryba s bazalkou, grilované kuře, vepřové „sweet and sour“, ve woku místní kuchaři smažili teňounké špagety se zeleninou. Výborný předkrm:  kuře s cukrovou kukuřicí (sweet corn chicken). Jako zákusek: banány s čokoládou a kokosem. Jarmila si poručila víno a já jsem se odebrala do chládku klimatizace na ty „dostihy“.

Středa 1. dubna 1998

Probudilo nás bušení na dveře. Dáša s Evou už šly na pláž. Zrovna se mi zdálo o Ondřeji Havelkovi a jeho jazz bandu. Slunce opět peklo, mezi osmou a devátou se mi zdál takový žár jako na Mallorce v poledne.  Neměla jsem se tam po snídani vracet, i přesto, že jsem byla celou dobu ve stínu, jsem opálená jako v Karibiku za týden. Ať žije aspirin a panthenol! Před poledne jsem dorazila ty Francisovy „dostihy“ – jako vždy výborná kniha. Dnes nemám chuť ani na ten čaj, dávám si jenom jablko. K večeru jsem ještě vyrazila k moři v naději, že slunce ztratilo něco na své intenzitě. Nic moc! Bohužel při odlivu se objevili mořští ježci. To teda nemusím.

K večeři bylo kreolské BBQ – kuře, ryby a nejlepší předkrm týdne: avokádo plněné tuňákovým salátem. Mňam!

Na obloze je tolik jižních křížů, že pořád nevíme, který je ten pravý. Ani ta zatracená školní mapa, kterou jsme si přivezly z domova, nám moc nepomohla. Balíme na výlet. Bez Evy, má bohužel mořskou nemoc.

Čtvrtek 2. dubna  1998

Vstáváme v pět hodin, v 5,30 na nás čeká kontinentální snídaně a pět minut před šestou se již hlásí šofér s malým klimatizovaným autobusem od firmy Mason´s travel. Z hotelu „The Plantation Club“ nás jede celkem osm, cestou jsme přibrali v jiných hotelech i další Čechy. Vyjeli jsme si totiž na výlet po ostrovech.

Z přístavu Mahé jsme se během dvou hodin přesunuli rychlou lodí na

La Digue,

ostrov bizardních granitových skal na bílých písečných plážích. Jeho malá rozloha (10 km2) jej předurčuje k jednoduché dopravě – pěšky, na kole nebo na volském potahu (kromě kola jsme si to vyzkoušeli). Východní část ostrova pokrývá horský hřbet s velkolepým názvem Orlí hnízdo (nadmořská výška 333 m). Severozápadní část je plochá rovina, která je vhodná k zemědělskému využití. Rostou zde stromy taka-maka, které mají dřevo vhodné pro nábytkářské účely, chlebovník, který po celé generace zachraňuje chudou populaci od hladovění, indický mandlovník, popínavá vanilka z rodu vstavačů (vzdálená příbuzná vstavačů na Pálavě) na akátových plantážích a samozřejmě nejužitečnější strom tropů – kokosová palma. Kokosová palma se spotřebuje celá – dřevo na stavbu domů a lodí, listy na střechy, jádro ořechu-kopra se udí, lisuje, strouhá na speciálních stoličkách. Vylisovaný olej se používá v kosmetice, strouhaný kokos při výrobě cukroví.  

ORLÍ HNÍZDO

Ostrov objevil v roce 1744 Lazare Picault. Podle narůžovělých skal mu dal původně jméno Růžový ostrov. Až 24 let později dostal tento čtvrtý největší ostrov Seychelského souostroví své nynější jméno od francouzské výzkumné expedice. Žije zde asi 2500 lidí, které samozřejmě živí turistika. Ostrov La Digue je často označován jako nejhezčí z celého souostroví.

Projeli jsme se tedy po ostrově na volském potahu – vlevo pošta, vpravo hřbitov, před námi kostel, škola a četnická stanice.

Dorazili jsme do „manufaktury“ označené hrdě jako „národní podnik“ na výrobu a zpracování kopry. Na začátku uprostřed palem loupal polonahý muž kokosové ořechy na ostrém trnu  - vláknité pouzdro vpravo (slupky se používají na topení, z vláken se pletou provazy, anebo se jenom rozdupou na placato a je to výborná podlaha, která se vůbec nemusí vysávat, protože všechen prach se propadne dolů), samotné jádro ořechu vlevo. Jádro kokosového ořechu (jak ho my známe) má pěkný obličejíček (dvě černé oči a pusinku) a – jak se vyjádřila naše průvodkyně Katarína - nikdy na „pusu“ nespadne. Potom další žena s mačetou v ruce zručně rozdělí kokosák na dva šálečky, které se dají asi na tři dny vlastně „vyudit“ do speciálního domečku, ve kterém se usilovně topí,  hnědá slupka se odloupne, zůstane ztužené „kokosové maso“ neboli kopra. Z ní se primitivním způsobem lisuje kokosový olej, opět za pomoci volské síly. Dnes, jako před sto lety. Když jsem se podivovali nad primitivností zařízení, Katarína nám řekla, že to je schválně, aby moderní stroje neubraly lidem práci, čímž řeší nezaměstnanost. A tak to pravil jejich prezident pan René, takže je to určitě pravda.

Kokosový olej má léčebné účinky, jemným potíráním postižených míst je velmi účinný proti horečce, migréně, spálené kůži, úpalu (i Seychelané se na slunci spálí a dostávají úpal – i když je to k nevíře!). Před otevřením mezinárodního letiště na Mahé byl vývoz kokosového oleje hlavním zdrojem deviz pro souostroví.

Práci s mačetou ovládaly i naše průvodkyně, takže jsme se mohli napít „kokosové vody“, což je čirá tekutina uvnitř kokosového jádra. Z kokosového šálku se může hmota „vystrouhat“ na speciální stoličce, drť se namočí do mléka, vylisuje – to je teprve „kokosové mléko“ pro použití do nugátů, čokolády, na zákusky, pečení (výborné na podlévání kuřat a ryb) nebo pro kosmetiku. Na pití se příliš nehodí, je velmi tučné (i syrový kokos se má jíst jen v menším množství).

Potom jsme šli kousek pěšky k „prezidentské vile“ v koloniálním slohu se vzdušnou kamenitou podsadou, střechou z kokosových listů, ve které se právě uklízelo pro socialistického pana prezidenta a ve které se prý natáčel i jeden díl Emanuely (socialismus je socialismus, ale byznys je byznys!), proti níž stály dva vzorové domky z palmového listí pro černé otroky. Za vilou byly barevné lekníny (říkají jim „vodní růže“), chlebový strom a velká ohrada se sloními želvami i klec s baby želvami.

chcete-li vědět, jak to pokračuje, klikněte sem