presidentský palác   

                                                                chatrče pro služebnictvo

Seychelským národním stromem je taka-maka. Má sice nejedlé plody - malé zelené bobulky, ale za to velice tvrdé, výborně opracovatelné dřevo, ze kterého se vyrábějí lodě a nábytek. Životní nutností a záchranou od hladu pro mnohé otroky byl „chlebovník“, u každé chaloupky rostoucí strom s kulovitými zelenými plody, které po oloupání chutnají jako brambory (průměr asi 20 cm). Kromě již vyjmenovaných tropických plodů zde roste strom, na jehož kmenu se krčí neforemné zelené podlouhlé hroudy – zvané Jack-fruit (česky snad Honzovo jablko), jejichž vnitřní dužina prý chutná tak sladce, jako papája a mango dohromady.

Na závěr jsme se zastavili na zplanělé vanilkové plantáži. Vanilka je popínavá rostlina z rodu orchidejí, jejíž plody po odkvětu tvoří podlouhlé listy, které se po speciální fermentaci používají jako potravinářské ochucovadlo.  Podporou pro vanilkové šlahouny byly keře akátu.

Okusili jsme i zdejší plytké moře ke koupání a nazpět k lodi jsme se vrátili polodřevěným náklaďákem, který se těžce potýkal s výmoly na neupravené silnici.

Loď na nás už čekala, ostrov Praslin byl na dohled a byli jsme na něm za patnáct minut.

Praslin

je druhý největší granitový ostrov Seychel (38 km2), ve srovnání s Mahé málo hornatý, nejvyšší kopec dosahuje 367 m. Celkem 5 000 obyvatel  žije z turistiky, rybářství a zemědělství.

Protože bylo již po poledni, nejprve jsme byli pozváni do restaurace Indian Ocean na oběd. Zeleninový překrm, nejlepší byly rybí kousky (Carri Powson) se špenátovými stonky a česnekem, kokosky. Po krátké siestě v zahradě hotelu na pobřeží Indického oceánu jsme se vypravili za hlavní atrakcí Praslinu, do "májového údolí" Vallée de Mai, ve kterém jako na jediném místě na světě roste asi 5 000 stromů  divoké seychelské kokosové palmy Coco de Mer. Je to vlastně miliony let starý tropický deštný prales, který je v současné době chráněným národním parkem. Tato palma zde roste zcela volně a  množí se přirozenou cestou. Tento jedinečný strom je „dvoupohlavní“, což znamená, že existují samčí stromy s až dva metry dlouhými kvetoucími bliznami ve tvaru falusu a samičí, na nichž roste dvojitý ořech, jehož tvar připomíná ženské boky. Strom roste přes dvacet let než se pozná jeho pohlaví. Sám ořech potřebuje ke zralosti asi šest let a potom je svou váhou okolo cca dvaceti kilogramů největším a nejtěžším semenem, které se na Zemi vyskytuje. Má obrovské vějířovité listy a dosahuje výšky až 30 m.  Své jméno dostal dávno před objevením Seychel, neboť některé obří dvojořechy náhodně doplavaly na Maledivy, kde byly také poprvé popsány. Nálezci se domnívali, že tak velký ořech může být jen plodem obrovského podmořského stromu.

  COCO DE MER

     

Coco d´ amour, jak se jim také říká, musí stát „on“ a „ona“ těsně vedle sebe, aby blizna dosáhla do květného „lůna“. Palmy se „milují“ v noci a kdo by je zahlédl, zkamení. Proto snad dodnes nikdo neví, jak toto spojení přesně probíhá. Dvojořech byl ceněným afrodisiakem na evropských královských dvorech a vyvažoval se zlatem. Tento obrovský neznámý dvojořech necudného tvaru se stal symbol plodnosti a věčného mládí. Habsburský císař Rudolf II. nabízel v roce 1612 za tento jedinečný ořech ne méně než 4 000 zlatých dukátů, což odpovídalo protihodnotě asi 500 dospělých krav. Dodnes je mezi milovníky kuriozit ceněn stejně jako „Modrý Mauricius“ mezi sběrateli známek. Každý zralý ořech je státním majetkem a bez povolení (a zaplacení) jej nelze vyvézt.

Prošli jsme se údolím po vyznačené stezce a viděli jsme i další typy divokých palem, tzn. latinskou palmu se vzdušnými kořeny, jejíž pevné listy byly obzvláště vhodné na střechy tropických domů, či červený strom, jehož široké listy jsou proděravěny od pilného hmyzu. Vzácně se vyskytuje i mahagonový strom a spirálová palma (měli jsme ji v zahradě u hotelu). Viděli jsme také tropického pavouka, který si svou síť natáhl nad cestičkou. Údolím ve výšce 170 m protéká horský potok, který tvoří malý vodopád.

Na závěr návštěvy ostrova jsme se slunili na bílé pláži s vodou jako ve vaně. Prověřily jsme místní obchůdek a zakoupily likér z ořechu coco de mer. Domorodí muži lelkovali na pláži (jak je celosvětovým zvykem), takže jsme se neměly ani kde převléci. Voda byla tak horká a plytká, že to ani nemělo cenu. Trochu jsme se pobrouzdaly a dost.

Na pláži jsme se placatily do 16,30 a potom  nás klimatizovaný mikrobus dopravil na malé letiště. Obdržely jsme letenky na jména Mrs. R., Mrs. J. a Mrs. N. a po malém čekání jsme nastoupily do malého vrtulového hornoplošníku velikosti kunovického turboletu a  dva černí fešní piloti nás během 15 minut dopravili na Mahé. Letěli jsme v malé výšce, takže si myslím, že jsem viděla i ryby v moři. Minuli jsme malinké ostrůvky s malebnými  názvy  Bratranec (průměr 600 m, nejvyšší nadmořská výška 60 m ) a Sestřenice. První z nich je ptačí rezervací, druhý je v soukromém vlastnictví jedné jihoafrické rodiny.

Vzhledem k tomu, že se mi podařilo obsadit místo v první řadě, měla jsem při přistávání letiště na Mahé  jako na dlani.          

Hned po příletu na nás čekal opět klimatizovaný autobus s ranním řidičem, který nás bezpečně dopravil zpět do hotelu přímo na večeři.  S Jarmilou jsme praštily věci na pokoj, převlékly se do plavek a šly jsme se ochladit. Byl  příliv, hodně vody, tak to šlo. Ale vlny (hladké, u břehu bez hřebínků) byly jako jednopatrový dům.

V sedm hodin jsme byly na večeři jako na koni. Bylo italské menu – carbonare neboli těstoviny po uhlířsku (se smetanou), pizza, lasagne, pečené kuře a steaky z tuňáka, čerstvé červené melouny.  Zůstala jsem u „lazáně“, byla super.

K tomu hrál orchestr italské melodie – ó, sole mio!

Pátek 3. dubna 1998

Vzbudila jsem se o půl osmé, v noci  jsem byla několikrát vzhůru, protože už dva dny přemýšlím, proč mi nejde kamera. Konečně jsem na to přišla, nebyly vybité baterie, ale kazeta byla – nevím, z jakého důvodu – přetočena skoro na konec. To, co tam blikalo, nebyl piktogram vybité baterie, ale konec pásky. To snad není možné!

Před snídaní jsem si šla zaplavat, vlny byly čím dál větší. Na snídani  jsem se dostala až o půl desáté, takže na mne nevyšlo jablko. Bylo to to nejlepší, co tady bylo z ovoce. Kulatá černá kuchařka se nade mnou slitovala a donesla mi dvě zezadu (zpod pultu?) Yes, madam, oui, madam! To se mi líbí. Nechtěla jsem vypadat chamtivě a tak jsem si vzala jenom jedno.

Natočila jsem několik záběrů z hotelu a okolní vegetace a k večeru jsem se nechala přemluvit na návštěvu kostela ve vesnici Lazare nad hotelem. Zrovna probíhala mše, byl pátek před Velkým pátkem. Uvnitř bylo takové vedro, že jsem se bála pohnout. Raději jsme se vyplížily a šly zpět do vesnice. U jednoho starého domku „prala“ domorodá žena „klackem“ na kameni prádlo. U jiného pěkného domku ve svahu byla překrásně barevná zahrada. Jarmila povídá, jé, tyhle kytky máme na zahrádce, jsou to afrikány – jé, ony jsou tedy vlastně z Afriky.

Dostaly jsme se i do nové zástavby, kde hulákaly televize a dokonce tam měli obchod s klimatizací. Hoši hráli na velkém hřišti snad fotbal nebo něco na ten způsob. Kolem nás se mihnul pošťák a nesl dopis „DHL“. Obešly jsme dokola celou pláž a pozorovaly, jak domorodé děti vyvádějí v moři. Asi se také rády koupou!

Po večeři byly ke kreolskému menu organizovány domorodé tance zvané Sega a Moutia. V jejich rytmech Seychelský soubor lidových tanců převáděl hlavní činnosti domorodců – lovení ryb, péči o domácnost, strouhání kokosových ořechů, vše za rytmického bubnování pěti hudebníků. Bylo to super.

Lidé a jejich řeč

 

Seychelané, jak se sami nazývají, jsou potomci francouzských kolonizátorů a jejich afrických otroků, kteří na konci 18. století  osídlili tehdy neobydlené ostrovy. V průběhu času se promíchali, takže už nenajdete vysloveně černého Seychelana. Nápadné je četné zastoupení modrých a relativně světlých očí, snad důkaz toho, že i francouzští osídlenci pocházeli převážně ze severního pobřeží Atlantického oceánu. Ačkoliv později se přistěhovali Britové, Indové a Číňani (které ale zajímal hlavně obchod), zůstávala společnost stále výrazně francouzská. Říká se, že od každé rasy je na ostrovech alespoň jeden pár. Pestrá etnická směs vznikla vlastně uměle, najednou, protože ostrovy byly osídleny poměrně nedávno a ve třetí nebo čtvrté generaci už byli všichni „Seychellois“. Najdou se zde lidé s rovnými i kudrnatými vlasy, tmavé negroidní obličeje  jsou stejně časté jako světlé s evropskou tváří. Zatímco mnohé velké národy o multikulturní společnosti jenom mluví, zde je již po tři staletí praktikována. Rozmanitost kulturních vlivů je nepřehlédnutelná. Seychelané jsou přející a nekomplikovaní, zvědaví a rádi na světě jako malé děti. S oficiální světovou morálkou jsou trochu na štíru, ale všichni bez výjimky mají pozitivní  vztah k životu. 

Manželský život s oddacím listem (i přes výrazné katolické zaměření) je ojedinělý, což ale způsobují především muži, kteří se rádi vyhýbají rodinným povinnostem. Tak má mnoho žen nemanželské děti, které obyčejně vyrůstají u babičky a starají se o ně starší sestry, zatímco matka pracuje. Takové vztahy však nejsou vůbec pohoršující a jsou téměř normální. Z hlediska statistiky se nikde na světě  nerodí tolik nemanželských dětí, jako zde. Celé tři čtvrtiny dětí mají svobodné matky. Rozvody se zde skoro vůbec nekonají, i když jsou velmi jednoduché, protože většinou není koho rozvádět.

chcete-li vědět, jak to skončí, klikněte sem